neděle 14. června 2015

Soffie

Říká se, že člověk si moc věcí z doby co byl malý nepamatuje, že si pamatujeme jen velice důležité nebo významné věci. Upřímně se mezi to asi určitě nepočítá narození vašeho psa, ale to je v podstatě jedna z jediných věci které si pamatuji. Pamatuji si jako by to bylo teprve včera. Byla tak maličká. Všichni jsme se báli ,že o ní přijdeme. Krmili jsme ji z malé flaštičky a ona sílila a sílila. Jmenovala se Soffie a ted' už je to můj anděl strážný. Po třinácti letech jsem tu sama. Kdykoliv jsem měla problém, zvedla mi náladu už jen tím že zamnou šla. Vždy se na mě tak podívala. Tak štastně. Pamatuji si jak jsem o ní jednou málem přišla když se ta mála odvážlivka pustila do boje s vlčákem. Pamatuji si jak mi usínala na klíně, jak moc jí to bolelo. Pamatuji si jak jsme si společně hráli na doktory. Jak jsme chodili na dlouhé procházky. Jak si mě vždy radostně zdravila když jsem vešla do dveří. Byla jsi tu se mnou třináct let a já  ti za to strašně moc děkuji. Snad tam někde nejsi sama.  Snad nejhorší ze všeho pro mě bylo to, když jsem s tebou musela jet na veterinu. Jediné co si přesně pamatuji je jak mě mamka objímala v kuchyni se slzami v očích.  Ani si neumíš představit jak moc bolelo vidět tě zničenou, bez sil. Neudržela si už ani hlavu. Vzala jsem tě do náruči a neustále jsem ti opakovala, že tě nechci ztratit, že tě miluji. Ty ses na mě podívala a obě jsme věděli. Když jsme dojeli a vzali nás dovnitř slyšela jsem něco co jsem nechtěla. Nemohla jsem vlastně ani mluvit, oči plné slz. A tak jsem se k tobě snížila, přitiskla svojí tvář na tvou a dala ti pusu, pošeptala cosi do ucha. Ty jsi se na mě z posledních sil podívala naposledy a pak už ti opět spadla hlava. Nemůžu tomu do ted' věřit, že už tu vedle mě nesedíš, že už mi nekouzlíš úsměv na tváři. Jsi pryč, jediné co mi zbylo jsou vzpomínky. Chybíš mi. Strašně moc. Jsem bez tebe strašně prázdná. 
Vždycky tě budu mít v srdíčku ty můj malinkej pejsku. Vždycky. Napořád. 

Kostky jsou vrženy

Znáte ten pocit? Ten pocit jak se vám doslova vaří krev v žilách? Vaří se a vaří a vy nevíte jak z toho ven. Každý z nás si nejspíše pomáhá jinak, ale já osobně se utápím ve vzteku a bolesti. Neustále si představuji jednu určitou osobu, která si se mnou nevědomky hraje. Ale ta vůbec neví do čeho se pouští. S mými city je opravdu lepší si nezahrávat. Má to opravdu špatný dopad. Sem člověk, který rád odpustí, ale pamatuje si vše. Někdy už ale vyprchá veškerý smutek,lítost a ta zlá Sára vypluje na povrch. Už neodpouští, už se jen chytře mstí. V tuto chvíli by jsem si opravdu hlídala záda. Osoba nic netušící si neustále hraje s ohněm, ale najednou se spálí. Moje dílo jako odstrašující případ pro všechny, co se jen pokusí mi znova ublížit. Pokud de o pomstu jsem velice trpělivá. Konec konců na každého jednou dojde. I na tebe, věř mi. Čim déle se ta voda vaří, tím horší to bude až to příjde. Ted' tuhle hru vedu já, ty nevědomky hraješ dál, ale uvědom si jedno, kostky držím v hrsti já. A ted' už je jen na mě jak se hra bude vyvíjet dále. Nechám tě mi ubližovat, nechám tě hrát dále. O to víc se to ve mě bude hromadit a tebe to bude bolet víc než to bolelo mě. Nezapomeňte. To jaká jsem ze mě dělají jen lidi. Má hlava je plná špatných myšlenek. Pro mne líbezných myšlenek. Škoda jen, že mi nevidíš do hlavy. Asi by jsi hned přestala. Můj vztek není k vydržení. Nedá se kontrolovat. Kostky jsou již vrženy.

středa 28. ledna 2015

Láska?

Láska? Co je to vlastně láska. Abych se vám přiznala, lásku jsem nezažila. Každý z nás o ní něco ví, ale málo kdo jí zažil. Tu pravou lásku né týdenní. To když se můžete o někoho opřít a víte, že vás ve všem podrží. Když tu osobu vidíte a po celém těle vám přejede mráz.  Když jste schopni udělat cokoliv jen aby byl ten druhý šťastný, vykouzlit mu jen úsměv na tváři, vidět jak se raduje. Vidět jak se na vás kouká, jak si vás prohlíží. Co si tak asi myslí, když se na vás tak zamilovaně kouká. Tohle si asi každý z vás představí, když se řekne láska. Slepě závidím těm co ji našli. Šťastlivci. Někdy si až říkávám, jestli jsem se vůbec narodila pro lásku, jestli je mi souzeno ji najít. Mam vůbec právo na tyto pocity? To je otázka, kterou si kladu opravdu často. Pravdou ale je, že pod tím vším je vždy něco špatného. Lidé jsou totiž tak chamtivý, že i od něčeho jako je láska čekají a hlavně chtějí až moc. Láska je čistá,slepá. My lidé ji neustále pokoušíme. Z tak neposkvrněného pocitu jsme udělali něco hrozného. Chtěli jsme moc a nemáme nic. Moc se ohlížíme na ostatní, kteří v našem vztahu nejsou. Moc se staráme o to co si o nás pomyslí. Je to přeci vztah dvou lidí a né okolí. Kouknu se kamkoliv, první týden se strasně moc milují, ale koukněte se na ně za týden. Jeden je zhrzený, protože ten druhý mu nebyl věrný, protože to co řekl nebyla pravda. Důvěru jsme vyměnili za lži. Tohle není láska, ale přetvářka. O lásku se přeci má bojovat! O tu vaší ''spřízněnou duši''. K čemu bych to asi přirovnala. Je to jako kdyby jste vyměnili ponožky. Neohlížíte se už ale na to jak se ten druhý cítí. Jste tu jen vy. Věřte že díky tomuhle přístupu tu zbudete jen vy. Jednou si to budete vyčítat. Nevím jestli jsem snad blázen který si něco namlouvá. Láska přece nejsou probrečené dny, vztahy plné lží a podvodů,ale ty nejhezčí dny plné štěstí, plné důvěry a pochopení. Budete si tak dlouho vybírat a říkat si, že bude někdo jiný, ale hádejte co, už tu nikdo nezbyl. Samotu nepřeji nikomu z vás. Snad se mezi vámi najdou i lidé kteří na lásku věří, kteří ví, že to co se děje, to co si lidé dělají je špatné. Snad to nebude jen můj výkřik do tmy.

neděle 25. ledna 2015

Uzavřená

Nic není takové jak se zdá. Tohle přísloví se týká zřejmě  každého z nás. Ani já jsem nebyla vyjímka. Napohled jsem to byla já, ta mála veselá holčička, která se smála na celé kolo a starosti pro ni byly velkou neznámou. Pro některé jsem zase mohla být dívka, kterou nikdy nic nerozhodí. Chladná, zadívaná jen sama do sebe. Uzavřená. Vlastně vše tohle jsem byla já, ale málo kdo znal to co bylo pod tím vším. Pod štěstím a smíchem i pod chladnou tváří. Nikdo to neviděl. Každý si myslel, že každou křivdu způsobenou na mojí osobě jsem si nikdy nebrala k srdci. Ale tak to úplně nebylo. Nikdy mně nikdo neviděl brečet, až na mou rodinu. Ta pro mně byla a vždy bude svatá. Brečení na rameni nikdy nebyl můj šálek kávy. Já jsem byla vždy svá. Radši jsem se vybrečela večer do polštáře než abych musela dávat svoje city až takhle moc na povrch. Uvnitř mně se zdálo vše tak velké. Všechny ty problémy které na mě dopadaly vždy, když noční obloha zakryla vše tak krásně a čisté. Potom nastávalo zžírání se vším. Uvnitř už nebylo vše tak veselé a usměvavé. Uvnitř číhala velká osoba. Nemluvila ale i přesto jste jí rozuměli. Svým hlasem nehlasem vás vábila blíž a blíž až vás pohltila. Ta osoba byla ztělesnění vašich problémů. Včetně těch nejhorších. A když mě ta osoba pohltí už není cesty zpět. Musíte projít tou dlouhou cestou plnou plevelu, ale nikdy se toho nezbavíte. Nikdo totiž nevidí že ta usměvavá holčička někdy brečí. Že její oči kterými rozdává úsměv, kterými vás pohladí jako sluneční paprsek hladící zmrzlou tvář, nejsou vždy suché,  bez malé kapičky. Uvnitř té holčičky je křivda a když se někomu podaří se přes její usměvavou dostat uvidí že vlastně vždy nebyla tak usměvavá. Že má na sobě šrámy. Že vše nebylo tak usměvavé jak se zdá. Trápí jí křivda která se jí stala. Vždy když vešla do své třídy, z lavic se na ní dívali tváře plné posměchu. Její dřívější přátelé měli sklopené oči.  Každý den to byli nesnesitelné nadávky, házení věcí, shazování ze židlí, nápisy na tabuli. To vše ji trápilo. A plno dalších věcí. Navenek se sebrala, dala hlavu nahoru a dělala že se nikdy nic nestalo. Díky tomu všemu se naučila se do sebe uzavřít. Někdy dobrá, někdy špatná vlastnost. Asi si říkáte že by bylo opravdu fajn kdyby jste tohle uměli, ale věřte že ne. Jsou tu totiž některé pro mně opravdu těžké věci přes které se nedokážu přenést ačkoliv bych chtěla. Nedokážu vyjádřit své city, tím pádem si ani neuvědomuji, že tím co říkám někomu ubližuji protože mně samotné to nic neříká. Nic necítím. Nedokáži se ani zamilovat. Nic vám nevadí, vše je vám šumák. Jste prostě studený čumák, ale když se strhnou mračna, prozřete...

sobota 24. ledna 2015

Zrcadlo

Někteří z nás v něm jen vidí věc ve které se jen vzhlíží a upravují. Napadlo vás ale někdy, že zrcadlo je částečně živé? Každý den poslouchá ty vaše posměchy, urážky, sebeuspokojovací kecy. Napadlo vás někdy, že to není jen věc ve které si zvyšujete ego? Já v něm vidím něco jako přítele. Ano, smějte se, smála bych se i já, ale kdo jiný vás bez přerušování vyslechne a nechá vás si nad ním pobrečet. Jen mé zrcadlo mě vidělo ve všech chvílích. Když už jsem dál nemohla a brečela jsem, tvář přitisklou na zrcadle, slzy stékající dolů a pocit jakoby vás ty imaginární ruce pomalu objímaly. Vidělo vše. Vědělo vše. Vždy když jdu kolem něj, vidím jak tam oddaně visí na stěně. A když už dále nemohu jít, jen tak se letmo podívám a pak už se nadobro zastavím. Opět tak známě přitisknu tvář na zrcadlo a mé emoce nechám jen tak volně plynout. Vždy mi pomůže více než ten nejvěrnější přítel. Možná jsem zvláštní, ale přesně takové to zvláštnosti tvoří mou osobu. Myslím že každý má tu svojí malou zvláštnost. Někdy je mou předností nevidět věci zrovna tak jak vypadat mají. V mém zrcadle jsou všechny mé pocity, tajemství a já vím, že se je nikdo nikdy nedozví. Je to mé tajemství s mojim zrcadlem. Pokaždé když se do něj zadívám, jakoby se něco z druhé strany snažilo mi porozumět. A až jednou praskne, roztříští se na miliony kousků a já sním. To tady je ukryta moje slabá stránka. Je to jakoby jste byli nachvíli v jiném světe. V mém světe.


čtvrtek 22. ledna 2015

Spadla klec

Znáte takové to, když se něco zkazí? To snad zná úplně každý z nás, ale znáte to, když se něco totálně posere? Omlouvám se za můj slovník, ale nevím, jak bych tuto situaci popsala slušně. V tento moment si myslím, že jsem opravdu na konci, nikoliv na začátku.
Vždy jsem si myslela, že jsem dost zodpovědná na to držet svůj život ve svých rukách. Mýlila jsem se. Asi jsem to opravdu nedokázala ukočírovat. Nedokázala jsem v tuto chvíli ''zkrotit své vnitřní démony.'' Nedokázala jsem říct dost zábavě. Na vše jsem se vlastně vykašlala. Vše se to ale stalo tak rychle, že jsem nestačila popadnout dech.
A teď se dusím. Jako by jsem měla každou chvílí zemřít. Dochází čas, vlastně už došel. Nic mě z toho nevytáhne, nic mě nezachrání. Teď se teprve ukáže, na co jsem vlastně připravená. Na tu dřinu, kterou jsem si sama vybrala, nevědomky. Co jsem si nadrobila, si zase musím pěkně posbírat. Ale povede se to někdy?  Je to takové to, když můžete něco udělat, tak to neuděláte a když chcete, je pozdě, nic se s tím už dělat nedá. Jsem ve velké díře. Kde kdosi vypnul světla a sebral žebřík. Není cesta zpět, není cesta ven. Byla jsem zaslepena svou zábavou a nemyslela na povinnosti. Možná jsem moc žila přítomností a nemyslela na budoucnost. Pohlédnu doprava. Vedle mě leží mála ale přesto důležitá věc. Věc, kterou musím pochopit abych aspoň malinkou část své hrdosti získala zpět a abych už neudělala tu samou chybu, i když sama moc dobře nevím jestli to v něčem pomůže. Jednou jste plní života, zábavy, štěstí, lásky a všech těch krásných pocitů a najednou spadnete. Vše tohle vás opustí a věřte mi,  že není nic horšího než když vám člověk ke kterému vzhlížíte patnáct let řekne že s vámi skončil. Nejde mi to ani přes uši. Bolí to, opravdu moc. Cítíte se z toho velkého narostlého člověka opravdu malincí. Jako centimetroví človíček. Bojíte se a hlavou vám běhají otázky: ,,Myslel to ten člověk vážně? Co jen budu sakra dělat?'' Ani nevíte jak pro mě ten člověk moc znamená. Opravdu moc. Ale slzy stékající po tváři mi nejsou nic platné. Vlastně ani nějaká cigareta. To vše bych zahodila jen pro uznání toho člověka na kterém mi moc záleží. Kouká na vás s opovržením. ,,Je tohle snad konec? Jako úplný konec?'' Vždy jsem byla zvyklá, že jsem se na poslední chvíli zachránila, ale teď nemohu. ,,Spadla klec Sáro.'' Už nadobro. Nic a nikdo mi nepomůže. Můj život jsem definitivně zakopala. Už nikdy, nikdy nebudu moct být šťastná tak, jak jsem chtěla. Bolí to. Drásá mě to na kusy. Nikdo je neslepí...

13.1.2015

Jiná, než ostatní

Jsem zlá, protože nevidím důvod, proč být hodná. Ne všichni lidé jsou hodni vaší vřelosti.

Upřímnost, tu jsem vždy rozdávala, i když někdy opravdu moc bolela. Víte co? Bylo mi to naprosto jedno. Já sama jsem si bolest okusila, tak proč je tedy o tuto zkušenost okrádat. Ať si zkusí, kolik bolesti může způsobit lidská neohrabanost, podezíravost, pošetilost, závist. Jak moc ublíží nedodržený slib. Nedávejte své sliby pokud je nedokážete splnit. Protože když nedodržíte slovo, nejste hodni jakékoliv lidské shovívavosti.
A já jsem ten poslední člověk, který jí rozdává. Pochopena dnešním systémem. Obeznámena. ,,Nikomu nevěř. Kamarádi neexistují, jsou jen lidé se kterýma si rozumíš.'' řekl jednou moc chytrý člověk. Dříve jsem tyto věty nechápala. Už chápu. Ten člověk byl můj táta. Vždy jsem si ho vážila a vždy budu. Přes vše. To díky němu jsem taková, jaká jsem. Nezlomím se, už víckrát ne. Nenechám se ani okecávat přihlouplými kecy.
Já jsem Sarah Klimešová a ta bude o svojí důstojnost bojovat do posledního dechu. Ne jako všichni ostatní, kteří by pro blbý ''šuk'' udělali první poslední. Já tedy ne. Svoje city najevo nedávám a jsem chladná. Ano, jen se smějte, ale až budete tam dole já budu nahoře. Budete jen zírat s otevřenou pusou. ,,Jak to asi udělala? Jak to vše ustála?'' Otázky na denním pořádku. Zdám se bezcitná? Tak to je přesně to o co mi celou dobu šlo. Vypadám zle nebo hloupě? Vypadám snad jako blbá patnáctiletá holka? Super, protože o to mi přece celou dobu šlo. Podceňujte si mě dál, Jsem vlastně i docela ráda, protože až přijde čas budete se jen moct dívat. Mně nikdo nebude poroučet a říkat co je dobré a co špatné, dělat věci za mými zády, už ně. Jsem tu jen já. Nikdo jiný tu nezbyl a nezbude.