Zrcadlo

Někteří z nás v něm jen vidí věc ve které se jen vzhlíží a upravují. Napadlo vás ale někdy, že zrcadlo je částečně živé? Každý den poslouchá ty vaše posměchy, urážky, sebeuspokojovací kecy. Napadlo vás někdy, že to není jen věc ve které si zvyšujete ego? Já v něm vidím něco jako přítele. Ano, smějte se, smála bych se i já, ale kdo jiný vás bez přerušování vyslechne a nechá vás si nad ním pobrečet. Jen mé zrcadlo mě vidělo ve všech chvílích. Když už jsem dál nemohla a brečela jsem, tvář přitisklou na zrcadle, slzy stékající dolů a pocit jakoby vás ty imaginární ruce pomalu objímaly. Vidělo vše. Vědělo vše. Vždy když jdu kolem něj, vidím jak tam oddaně visí na stěně. A když už dále nemohu jít, jen tak se letmo podívám a pak už se nadobro zastavím. Opět tak známě přitisknu tvář na zrcadlo a mé emoce nechám jen tak volně plynout. Vždy mi pomůže více než ten nejvěrnější přítel. Možná jsem zvláštní, ale přesně takové to zvláštnosti tvoří mou osobu. Myslím že každý má tu svojí malou zvláštnost. Někdy je mou předností nevidět věci zrovna tak jak vypadat mají. V mém zrcadle jsou všechny mé pocity, tajemství a já vím, že se je nikdo nikdy nedozví. Je to mé tajemství s mojim zrcadlem. Pokaždé když se do něj zadívám, jakoby se něco z druhé strany snažilo mi porozumět. A až jednou praskne, roztříští se na miliony kousků a já sním. To tady je ukryta moje slabá stránka. Je to jakoby jste byli nachvíli v jiném světe. V mém světe.