Uzavřená

Nic není takové jak se zdá. Tohle přísloví se týká zřejmě  každého z nás. Ani já jsem nebyla vyjímka. Napohled jsem to byla já, ta mála veselá holčička, která se smála na celé kolo a starosti pro ni byly velkou neznámou. Pro některé jsem zase mohla být dívka, kterou nikdy nic nerozhodí. Chladná, zadívaná jen sama do sebe. Uzavřená. Vlastně vše tohle jsem byla já, ale málo kdo znal to co bylo pod tím vším. Pod štěstím a smíchem i pod chladnou tváří. Nikdo to neviděl. Každý si myslel, že každou křivdu způsobenou na mojí osobě jsem si nikdy nebrala k srdci. Ale tak to úplně nebylo. Nikdy mně nikdo neviděl brečet, až na mou rodinu. Ta pro mně byla a vždy bude svatá. Brečení na rameni nikdy nebyl můj šálek kávy. Já jsem byla vždy svá. Radši jsem se vybrečela večer do polštáře než abych musela dávat svoje city až takhle moc na povrch. Uvnitř mně se zdálo vše tak velké. Všechny ty problémy které na mě dopadaly vždy, když noční obloha zakryla vše tak krásně a čisté. Potom nastávalo zžírání se vším. Uvnitř už nebylo vše tak veselé a usměvavé. Uvnitř číhala velká osoba. Nemluvila ale i přesto jste jí rozuměli. Svým hlasem nehlasem vás vábila blíž a blíž až vás pohltila. Ta osoba byla ztělesnění vašich problémů. Včetně těch nejhorších. A když mě ta osoba pohltí už není cesty zpět. Musíte projít tou dlouhou cestou plnou plevelu, ale nikdy se toho nezbavíte. Nikdo totiž nevidí že ta usměvavá holčička někdy brečí. Že její oči kterými rozdává úsměv, kterými vás pohladí jako sluneční paprsek hladící zmrzlou tvář, nejsou vždy suché,  bez malé kapičky. Uvnitř té holčičky je křivda a když se někomu podaří se přes její usměvavou dostat uvidí že vlastně vždy nebyla tak usměvavá. Že má na sobě šrámy. Že vše nebylo tak usměvavé jak se zdá. Trápí jí křivda která se jí stala. Vždy když vešla do své třídy, z lavic se na ní dívali tváře plné posměchu. Její dřívější přátelé měli sklopené oči.  Každý den to byli nesnesitelné nadávky, házení věcí, shazování ze židlí, nápisy na tabuli. To vše ji trápilo. A plno dalších věcí. Navenek se sebrala, dala hlavu nahoru a dělala že se nikdy nic nestalo. Díky tomu všemu se naučila se do sebe uzavřít. Někdy dobrá, někdy špatná vlastnost. Asi si říkáte že by bylo opravdu fajn kdyby jste tohle uměli, ale věřte že ne. Jsou tu totiž některé pro mně opravdu těžké věci přes které se nedokážu přenést ačkoliv bych chtěla. Nedokážu vyjádřit své city, tím pádem si ani neuvědomuji, že tím co říkám někomu ubližuji protože mně samotné to nic neříká. Nic necítím. Nedokáži se ani zamilovat. Nic vám nevadí, vše je vám šumák. Jste prostě studený čumák, ale když se strhnou mračna, prozřete...