Soffie

Říká se, že člověk si moc věcí z doby co byl malý nepamatuje, že si pamatujeme jen velice důležité nebo významné věci. Upřímně se mezi to asi určitě nepočítá narození vašeho psa, ale to je v podstatě jedna z jediných věci které si pamatuji. Pamatuji si jako by to bylo teprve včera. Byla tak maličká. Všichni jsme se báli ,že o ní přijdeme. Krmili jsme ji z malé flaštičky a ona sílila a sílila. Jmenovala se Soffie a ted' už je to můj anděl strážný. Po třinácti letech jsem tu sama. Kdykoliv jsem měla problém, zvedla mi náladu už jen tím že zamnou šla. Vždy se na mě tak podívala. Tak štastně. Pamatuji si jak jsem o ní jednou málem přišla když se ta mála odvážlivka pustila do boje s vlčákem. Pamatuji si jak mi usínala na klíně, jak moc jí to bolelo. Pamatuji si jak jsme si společně hráli na doktory. Jak jsme chodili na dlouhé procházky. Jak si mě vždy radostně zdravila když jsem vešla do dveří. Byla jsi tu se mnou třináct let a já  ti za to strašně moc děkuji. Snad tam někde nejsi sama.  Snad nejhorší ze všeho pro mě bylo to, když jsem s tebou musela jet na veterinu. Jediné co si přesně pamatuji je jak mě mamka objímala v kuchyni se slzami v očích.  Ani si neumíš představit jak moc bolelo vidět tě zničenou, bez sil. Neudržela si už ani hlavu. Vzala jsem tě do náruči a neustále jsem ti opakovala, že tě nechci ztratit, že tě miluji. Ty ses na mě podívala a obě jsme věděli. Když jsme dojeli a vzali nás dovnitř slyšela jsem něco co jsem nechtěla. Nemohla jsem vlastně ani mluvit, oči plné slz. A tak jsem se k tobě snížila, přitiskla svojí tvář na tvou a dala ti pusu, pošeptala cosi do ucha. Ty jsi se na mě z posledních sil podívala naposledy a pak už ti opět spadla hlava. Nemůžu tomu do ted' věřit, že už tu vedle mě nesedíš, že už mi nekouzlíš úsměv na tváři. Jsi pryč, jediné co mi zbylo jsou vzpomínky. Chybíš mi. Strašně moc. Jsem bez tebe strašně prázdná. 

Vždycky tě budu mít v srdíčku ty můj malinkej pejsku. Vždycky. Napořád.